Část naší redakce se v sobotu 28. června vypravila do Čkyně na koncert skotské skupiny Nazareth. Už jsme ji jednou viděli v Budějicích a líbilo se nám to, takže jsme neváhali a vypravili se za nimi na Šumavu. Už samotné místo konání bylo unikátní a prý tomu někteří lidé ani nechtěli uvěřit, že by se v tomto, sice nádherném, ale zapadlém koutě naší vlasti, mohlo něco takového pořádat. Pořadatelé údajně museli ve sdělovacích prostředcích ujišťovat potencionální zájemce, že se koncert opravdu ve Čkyni uskuteční. My jsme tomu věřili hned. Jen naše jednička investigativní žurnalistiky - zástupce Wimpy - dala přednost jistotě svého dvorku a misky plné žrádla.

Nejblbější část redakce – poskok Pavel - zapomněla doma foťák a tak mu byly zaraženy jakékoliv odměny na věčné časy, což drze okomentoval, že se bez nich těch jednačtyřicet let v klídku obejde, nehledě k tomu, že na tom bude stejně stejně, jako ostatní. Posloužili jsme si tudíž fotkami z internetu. Děkuji neznámým fotografům a opět platí: Pokud by se cítili kráceni na svých autorských právech, mohou si z tohoto webu stáhnout, jako honorář, fotografie celé naší redakce v sekci REDAKCE.

Vyrazili jsme autem s Radkou a Ječmenem kolem šesté hodiny večerní. Ve Volyni jsme museli udělat pauzu, čehož jsem okamžitě využil k zakoupení pixly piva, již jsem vykloktal dříve, než jsme dojeli do Zlešic. Tam jsem k své nelibosti zjistil, že hospoda se starobylým orchestrionem, kde jsme kdysi prožili jeden krásný večer, se jeví býti zavřená. To už jsme ale byli na místě. Parkoviště na posečené louce stálo jen deset korun, což se zdálo být snad snem. Zcela určitě pro Pražáky. Jediná nepříjemná zkušenost z celého večera byl teplý Gambáč u jednoho stánku. Pak už jsme nakupovali pouze u odborníků. Časem se objevil i Mlíko a Stáňa se synátorem. Tak trochu mě udivil otevřený pisoár o půdorysu čtyřcípé hvězdy. Zpočátku se mu muži vyhýbali, ale pivo dělá své a před kabinkami byly nekonečné fronty. S konzumací pěnivého moku jsme přestali v průběhu vystoupení „předskokanů“ Turbo, abychom nemuseli odbíhat při koncertě hvězd večera. Turbo jsem nikdy nijak zvlášť nemusel, ale rozjeli to pekelně. Rozhodně nepůsobili otravně, jako většina předkapel na dříve mnou navštívených koncertech. Atmosféra byla hned zkraje prostě skvělá.

Když jsem skrze pódium viděl panorama Šumavy s Boubínem, říkal jsem si, že ani Nazareth a mnohé další slavné kapely, nehrají často v tak pěkných kulisách. Nemůžu pominout ani bezchybnou práci organizátorů a pořadatelů. Všechno klapalo a v životě jsem nezažil, aby se tak snadno přijelo, zaparkovalo, vešlo, užilo veselí, super hudby a pak stejně snadno odešlo a odjelo. Mají od nás jedničku s hvězdičkou a fakt nejen za Nazareth.

Nastoupili Nazareth a spustili všechny klíčové pecky svého rozsáhlého repertoáru. Při „Love Hurts“ si mnohé zamilované páry (některé už desítky let) střihly ploužáček. Kytarista Jimmy Murrison občas docela „divočil,“ ale to už asi patří k věci. Myslím, že i zpěvák Dan Mc Cofferty s basákem Pete Agnewem a bubeníkem Lee Agnewem si koncert užívali stejně jako dva tisíce posluchačů, jichž se sešly napříč věkovým spektrem, snad všechny myslitelné generace od teenagerů po šedivé, někdy plešaté hippíky. Náš obstarožní redakční poskok si také pár měsíců nestříhal své šediny, aby vypadal „stylově“ (kašpar jeden).

Napadá mě, že muzika je jako stroj času. Stačí zahrát nějakou pecku ze šedesátých, či sedmdesátých let a člověk najednou zapomene, že ho tuhle píchá, támhle loupe, klouby bolí… Náhle je mu znovu osmnáct, huláká refrény písniček, tančí, poskakuje a „hrozí“ prstem, nebo vytleskává rytmus.

Tak zase někdy v sedmdesátých…

Asi uděláme dýzu.