DÍL 3.: Důvtipné nastínění slavných dějin Klubu Přátel Piváka Zeleniáše


I. Předmluva předmluvě IX. 1. Konference, krizový vývoj, jeho zažehnání a poučení
II. Předmluva X. Hnědák vystrkuje růžky
III. Hlincová Hora XI. Pokličková válka

IV. Mesiáš

XII. Hymna KPPZ
V. Založení KPPZ XIII. Pivák Zeleniáš na akademické půdě
VI. Stanovy KPPZ XIV. Nový předseda
VII. Vznik opozice XV. Místo KPPZ v dějinách Hlincové Hory
VIII. O klubu přátel piváka hnědáka Konec konců

Motto : Opilci všech hospod, zlejte se !

 

I.  PŘEDMLUVA K PŘEDMLUVĚ 

 

Jest pravdou, že dějiny instituce do kterých chci nyní zasvětit, jak jinak, než zasvěceně, větší, či menší zasvěcence i nezasvěcence, jsou vpravdě slavné, leč a to právě předesílám, mohly být daleko slavnější, kdyby jej nebyly rozvrátily manželky a milenky jeho řádných i čestných členů.

 

II.  PŘEDMLUVA

 

Nyní v době, kdy chybí jen několik týdnů do chvíle, v níž náš Klub dovrší třináctý rok trvání, musím smutně konstatovat, že z mohutného reaktoru, jenž roztáčel kola dějin, zbyla jen ozvěna vzdálených bitev. Není sice možné přehlédnout fakt, že jeho někdejší protagonisté třímají prapor Strany pivní obrody v politických bitvách dnešní bouřlivé doby, leč pivní věda, jejíž byl Klub průkopníkem, jako by stála na slepé koleji.

Zatímco sice zájem ostatních, jak se zdá, z dříve jmenovaných příčin, opadl, u mne tomu bylo a je právě naopak. Kudy chodím, tudy na svého Piváka Zeleniáše myslím a když uprostřed nocí zamhouřím unavená víka svých kukadel, zjevuje se mi Pivák a táže se : „Udělal jsi pro mne vše?“ A já musím odpovědět záporně. I když hlavní klubový program, tj. dokázat, že je Zeleniáš nejlepší a udělat vše pro to aby přežil rok 2 000, byl splněn a činnost Klubu tak zmrtvěla, stojí přede mnou vlastně poslední velký úkol a ne z nejsnazších : Shrnout a zhodnotit slavné dějiny Klubu od jeho bouřlivých počátků až do této chvíle, kdy vítězný Klub stojí osamocen na bitevním poli a marně pátrá po nějakém nepříteli, jehož by potřel. Není již ani přítele, jenž by potřeboval pomoc. Nezbývá než zapět vítězný hymnus a zalehnout v Hoře Hlincové jako oni bájní rytíři v hoře Blaníku, abychom až bude Piváku Zeleniáši zase O.V. (čti ouvej) se zase probudili, vrátili se na pole vědy i válečné a opět slavně zvítězili.

Mně tedy zatím nezbývá, než splatit, pro tuto chvíli, poslední dluh Piváku Zeleniáši a Klubu, který může být vzorem i varováním pro všechny současné i příští statečné muže, kteří nebudou váhat položit nějakou oběť na oltář společné věci a ponesou dále pochodeň pivní vědy, jejímž skutečným a neoddiskutovatelným pilířem byl (a je) Klub přátel Piváka Zeleniáše.

 

 III.  HLINCOVÁ HORA

 

  „Východně od Českých Budějovic v sousedství starého horního města Rudolfova leží přímo pod hřebenem Kněžského vrchu (Pfaffenbergu) stará ves, dnešní Hlincová Hora. V nejstarších dokladech nazývá se česky „Nícovou Horou,“ německy „Pfaffendorf.“ Už roku 1398 je v Liber losugarum města Budějovic Českých na fol. 72 veden jako zdaněný občan budějovický jakýsi Paulus z Nyczovy hory. Osada „Nietzova hora“ má původ svého starého jména v něm. Nietz, utvořeném z Nikolaus. Tento Mikuláš ovšem není živý zakladatel, nýbrž jde o kostel sv. Mikuláše v Českých Budějovicích a o patrona tohoto chrámu papeže Mikuláše (papežoval 1277-1281) a Pfaffendorf (Nietzova Hora) byla vesnice poddaná tomuto chrámu.“

Tolik historické dílo Dr. Bedřicha Böhnela „ Z minulosti zmizelých  jihočeských osad Vztuh a Ortvínovic a Nícovy Hory (dnešní Hlincové Hory),“ který tiskl K.Fiala, České Budějovice v roce 1937 jako zvláštní otisk z  „ Jihočeských listů.“

K tomu mám jen dvě maličké poznámky. Hlincová Hora, nevím jestli je to z Böhnelova dílka jasné každému čtenáři, samozřejmě nezanikla, nýbrž vzkvétá do nevšední krásy a důležitosti takřka světové i dnes, právě dost pravděpodobně tím, že v ní měl svůj hlavní stan Klub přátel Piváka Zeleniáše (KPPZ).

Dále, když jsem přepisoval onu pasáž o papeži Mikulášovi, nemohl jsem si nepovšimnout jedné pozoruhodnosti. KPPZ, jak bude dále podrobně popsáno, vznikl v roce 1977 a jeho superaktivní činnost skočila v roce 1981 a v té chvíli jsem psal své Dějinné pojednání o KPPZ, z něhož nyní hojně čerpám celé pasáže.

Klub samozřejmě existuje dodnes, všichni členové se k němu hrdě hlásí, leč jak jsem předeslal, spí na vavřínech.

 

 IV.  MESIÁŠ

  

V této kapitole bych rád přiblížil dobu před založením KPPZ zde bych si dovolil doslovně citovat svůj stejnojmenný článek, který jsem v roce 1982 o vzniku KPPZ napsal pro časopis „Pivní obzor,“ jenž nikdy nezačal vycházet a doplnil jej pasážemi z „Dějinného pojednání o KPPZ.“

Až do 30.dubna 1977 jsme vlastně žili v nevědomosti, jako negři v afrických pralesích, či Polynésané na svých ostrůvcích ztracených v Pacifiku, když už v Evropě a Asii kvetla vzdělanost. Je sice pravda, že už dříve si každý vybíral z bedny piv raději pivo v zelených lahvích, ale troufám si tvrdit, že to byla jen podvědomá reakce civilizovaného lidstva na nedostatek zeleně ve městech. Jakýsi první záchvěv dnes u nás i  ve světě módní ekologické vlny. Tak jsme žili, nepochopím jak, až do příchodu Mesiáše.

Nevzpomínám si, že by měl kolem hlavy svatozář, nebo, že by sestoupil z nebes. Spíš bych přísahal, že přijel na motorce. Nepřišel ani teprve až onoho 30. dubna, nýbrž mnohem dříve, ale pávě až ve svátek čarodějnic se to stalo : poprvé jsme slyšeli o Piváku Zeleniášovi.

V onen den roku 1977 se v Zalinách nejenže hrálo fotbalové derby mezi Hlincohorskou 18. chasou a místním celkem na zdejším trávníku, nejenže se pálila čarodějnice, (nedej se, milý čtenáři, mýlit, velmi dobře si pamatuji, že to byla mlátička) ale zrodilo se nové hnutí.

Začalo to vcelku nenápadně. Napřed došlo pivo v sudu, pak dohořela mlátička i keře v širém okolí, takže začala být zima a tak se stalo, že jsme se ocitli v předsálí místního hostince ve společnosti několika pivních bas. Každý si vytáhl jedno, lhostejno které, jen Mesiáš pátravě hleděl do bas, dříve vylovil svou láhev, konstatujíc, že nic jiného než Pivák Zeleniáš mu nezpůsobí důstojný požitek z pití piva.

Jeho konstatování se setkalo s rozdílným ohlasem. Jedni se začali nepříčetně vrhat na Zeleniáše a vyrvávali jej, mnohdy i s články prstů, z ruky druhým, kterým to bylo nadále jedno. Musím se přiznat, že tehdy jsem patřil k oné druhé skupině, jelikož velmi nesnadno podléhám módním vlnám a vždy si napřed pečlivě uvážím a rozvážím všechna pro a proti, než na něco přistoupím. Mesiáš sice velice rozumně a přesvědčivě vysvětloval své počínání, leč bylo to čím dál méně srozumitelné. Ba i jeho časté: „ Podejte mi tam ještě jednoho Zeleniáše!“ znělo časem: „ Hejtejtam štéhóho héhehyháše!“  Na druhou stranu však mohu zcela zodpovědně konstatovat, že mě okamžitě zaujal termín Pivák Zeleniáš, neb jsem vždy disponoval tendencemi interesovati se o kdejakou zvláštnost, vyšinutost, zkomoleninu, či absurditu více, než-li o kdejakou, kdovíjak lidstvu prospěšnou věc.

Později, když už jsme se pohybovali k domovu, i když připouštím, že někteří se to pouze domnívali a z luk se stále čas od času ozývalo řídnoucí tmou Mesiášovo: „Hejtejtam štéhóho hehehýháše,“ já upaloval nejkratší cestou na lože s hlavou plnou Piváka Zeleniáše. Jak vlastně Mesiáš dopadl té slavné noci jsme mohli tušit jen na základě útržkovitých vzpomínek Štěpána Gondeka, jenž s dojemnou péčí vlekl Mesiáše k Horám Hlincovým.

Další část článku v „Pivním obzoru“ se věnuje založení Klubu, proto ji docituji v příští kapitole. Přeneseme se tedy do závěru článku, kde je odhalena totožnost Mesiášova:

Oním Mesiášem není nikdo jiný, než AlDr. František Našinec, zvaný Tasso. Narodil se v Českých Budějovicích a Tasso se mu říká podle foukací harmoniky Tasso, jíž oplýval a jíž se neustále honosil. Titul AlDr., čili doktor alkoholických věd, jsem mu udělil já. Tento doktorát vznikl v dobách, kdy jsem působil jako asistent Prof. AlDr. Jiřího Ludvíka DrSc. na katedře alkoholismu na ČVUT.

AlDr. Fr. Našinec se vyznačoval postavou zvící 180 cm pořízka. Váha pana Tassa se dala vyjádřit vztahem :

kde t je čas a mFN funkce vývoje hmotnosti Fr. Našince. Pro laiky bych vztah polopatě vyjádřil tak, že hmotnost pána Tassiána se s plynoucím časem zvyšuje nade všechny meze. Jedinou možností, jak zabránit, by nerozdrtil zemi, ba celý vesmír, je jeho smrt aspoň v příštím tisíciletí. Pokud by neměl příliš překonat zaznamenané hmotnostní rekordy, byl by vhodný termín v roce 2055.

Tvar lebky je označován jako tříosý tassoid. Tato plocha nebyla zatím matematicky vyjádřena. Dosud jedinou jistou jest, že tato ploch není kolmá na normály Clarkova, tím méně Krasovského, elipsoidu. Kdyby se snad mezi čtenářstvem, což znaje kvality svých drahých čtenářů, mohu nevyloučit, vyskytovali ba i znalci věd biologických, uvádím, že připomíná naraženou blumu. V dolní polovině tassoidu najdeme velezajímavý útvar zakončený ploškou, jenž biologicky slouží k dýchání a vzdáleně připomíná to, čemu jsme si u jiných lidí zvykli říkat nos. Ploška dle jeho vlastního tvrzení vznikla v zápase o mistra všech vah v boxu po K.O. od Cassia Claye. Hlava je pokryta žíňovitým porostem v černém provedení, podobně jako horní ret. Na nohou mívá navlečeny holeňové kaučukovky. To, myslím, že by o tomto velikánu současné pivní éry stačilo. Snad, pro mimořádně zvídavého čtenáře, jen dodám, že kromě fyziologických předpokladů, (velkoobjemový žaludek) měl i výtečný jazýček ( a ne jen na vahách, přičemž, pochopitelně, nechci urazit jeho decimálku, což není jméno jeho manželky, alebrž váha, na které sleduje průběh hodnot exponenciální funkce své hmotnosti). Jako degustér více než se ctí obstál v mnoha soutěžích v ochutnávání piva. Z těchto soutěží si odnesl nemálo placek, uznání, cen, účtů a šrámů.

Tolik prozatím článek z „Pivního obzoru.“ A nyní obrať, můj dychtivý čtenáři, se mnou pozornost k mému dějinnému pojednání o KPPZ, v němž jsem si podrobněji všiml zmíněného utkání ve fotbale (nerad bych to hned nazýval pravými jmény – kopanou) :

……Nebyl bych se o tomto utkání vůbec zmiňoval, protože mužstvo Hlincové Hory přespříliš nepřesvědčilo a ve vyrovnaném utkání těsně podlehlo 2:8, avšak nelze si nepovšimnout úlohy Fr. Našince a vůbec celého budoucího KPPZ na vývoj zápasu. Fr. Našinec vstřelil první gól a na druhý nahrál, ve vší skromnosti, mně. Nebýt naší statečné dvojice, mohlo utkání skončit debaklem. Zde je jasně patrné, že nejen bezbřehé zanícení pro vědu, ale i sportovní duch nebyl nikdy KPPZ cizí…..

 

 V.  ZALOŽENÍ KPPZ

 

V této kapitole bych se, s tvým dovolením, laskavý čtenáři, opět opřel o svá dvě stěžejní díla o KPPZ. Nejdříve zpět k populárně-vědeckému vyprávění pro „Pivní obzor.“

….. Nadšení kolem Zeleniáše bylo ze začátku bylo živelné                   a fanatické. Všichni se prali o zelené lahve, kdekdo zlostí zezelenal, když na něj zbylo hnědé pivo, rozmohly se hádky a spory mezi dávnými kamarády a tomu nebylo možno nečinně přihlížet.

Odjakživa jsem trpěl zakládáním spolků, klubů i politických stran. Asi se mi už nikdy nepodaří ani vzpomenout si na všechny. Nejvýznamnějším z mnou spoluzaložených klubů před KPPZ, byl Keyclub, tedy bratrstvo vyznávající lihoviny značky Key (to mi ještě nebylo 18, takže jsem pivo ještě nepil ).

Právě v Key-clubu jsem bystře vypozoroval, že každý, komu jsme znemožnili členství v klubu, se stal od příští sekundy nejzuřivějším a nejnesmiřitelnějším odpůrcem našeho hlásání o značce Key, začal opovrhovat všemi lihovinami tak označenými a dožadoval se zničení amerického města Key West atd. Stačilo podmínit možnost přijetí na nesplnitelnou podmínkou. V Key – clubu to byla podmínka výšky postavy nad 180 cm a později 3m a byly jen čtyři výjimky.

Když jsem tedy rovněž propadl Mesiášovu učení a Zeleniášů se mi nedostávalo, což mě pochopitelně štvalo, rozhodl jsem se založit spolu s Mesiášem organizaci, jejíž členové by byli upřednostňováni v požívání Zeleniášů, piva to skvostného a nejlepšího, jak dokázaly naše pozdější výzkumy a především hymna. Připočítávají k tomu mé ne nezajímavé zkušenosti z Key-clubu, mohl jsem směle předpokládat, že po stanovení nesplnitelné podmínky se nečlenové Klubu do měsíce na Zeleniáše ani nepodívají a my, tedy Mesiáš, já  a tak dva, tři naši nejlepší kamarádi, budeme moci blaženě a monopolně lokat nápoj nápojů.

Rozhodnut takto zabít dvě mouchy jednou ranou, zavedl jsem dne 27.5.1977 v sále Družstevního domu ve Zvíkově řeč na téma Pivák Zeleniáš, což nebylo nic složitého, protože se stejně o ničem jiném zpravidla nemluvilo. Mesiáš a Karel Čapek, jenž s námi seděl u stolu, byli vždy lidé se smyslem pro humor, absurditu a ironii a zejména pan František si liboval v pseudovědeckých hovorech, takže nic nestálo v cestě. Mesiáš se okamžitě rozhovořil o svém oblíbeném tématu. Tvrdil, že Zeleniáše zkoumá už desítky let (bylo mu tehdy 21 let – pozn. překl. ) a že rozborem souboru svých pozorování dospěl k závěru, že Zeleniáš je nejlepší. Prohlásil dokonce, že ze samé lásky k Zeleniáši strávil dva právě minulé roky v zeleném. Konstatovali jsme svorně, že je Zeleniáše málo a z obchodů i nadále mizí, že se pak na nás nedostává, což nemůžeme v žádném případě označit jako uspokojivé, protože nám to zabraňuje ve výzkumu. A když se pak Mesiáš vztyčil s půllitrem v ruce, ustálil kymácení a zvolal tak, že hudba přestala hrát : „…….A proto se  ptám: přežije rok 2 000?“ nadšeně jsem navrhl : „Měli bychom založit společnost na ochranu Piváka Zeleniáše!“ Na to jsme se dohodli, že zakládajícími členy budeme my tři, znovu jsme povstali a zpečetili úmluvu přípitkem. Navrhl jsem, aby mesiáš byl zvolen za své nevšední zásluhy o Piváka Zeleniáš předsedou klubu. Dále byly schváleny základní body stanov, kde byla mimo jiné zakotvena 50- letá (!) čekatelská lhůta pro další zájemce, funkce tajemníka pro Karla Čapka. Já jsem na vlastní žádost tvořil masovou členskou základnu s tím, že budu šedou eminencí. Za cíl jsme si dali, aby Pivák Zeleniáš přežil rok 2 000, aby jej bylo v krámech zas plno a na vědecké bázi dokázat, že je Zeleniáš vskutku nejlepší…..

Pro úplnost dodávám, že původní název byl „Spolek na ochranu Piváka Zeleniáše, ale ještě týž večer byl schválen definitivní název  „Klub přátel Piváka Zeleniáše.“ (KPPZ) V Dějinném pojednání jsem si všiml, že :

…..Krátce po svém zvolení přednesl novopečený předseda krátký projev, který byl po několika hodinách přerušen koncem zábavy…..

 

VI.  STANOVY KPPZ

 

 1.KLUBOVNÍ ZÁSADY

 

-          ctít a chránit Piváka Zeleniáše

-          vždy se hlásit ke svému klubu a zeleniášnickým myšlenkám

-          všemi silami a schopnostmi napomáhat ve výzkumu Piváka Zeleniáše a obětovat i život ve splnění vědeckých cílů

-          neplatit žádných příspěvků

-          půllitr držet standardním způsobem za ucho, pohár v ose

-          mít na půllitru, či poháru pokličku i imaginární

-          pokličku otevírat na půllitru palcem a na poháru malíčkem pomocí kladky

-          nikdy nepít zavřené pivo

-          znát zpaměti Hymnu (přezkoušení namátkovou formou sborového zpěvu)

-          k nečlenům být přátelský, ale tvrdý, je- li napaden Klub, či Pivák Zeleniáš

-          hnědého piva se nebojíme, jen se, pokud možno, nezdržujeme jeho konzumací

 

2. ČLENSTVÍ V KLUBU

-          členství v Klubu je řádné a čestné

-          řádným členem může být každý svobodný člověk, který je přijat všemi řádnými členy

-          adept řádného členství je povinen projít 50 letou čekatelskou lhůtou, ve které se zkouší, jsou-li předpoklady pro přijetí z morálního aspektu adekvátní. Ve zcela vyjímečných případech může být na návrh předsedy čekatelská lhůta změněna na jakkoliv dlouhou, či krátkou dobu, souhlasí-li všichni řádní členové. Čekatel během čekatelské lhůty musí dodržovat Klubovní zásady a účastnit se klubovních akcí.

-          řádným členem Klubu se nemůže stát ten, kdo není přijat všemi hlasy řádných členů, nebo je ženatý

-          čestné členství uděluje předseda bývalým řádným členům, kteří se oženili. Čestné členství může předseda udělit i dalším ženatcům, kteří mají zájem vstoupit do Klubu a řídit se klubovními zásadami, pokud získají souhlas všech řádných členů.

 

  1.  ORGANIZACE KLUBU

 

-          každý řádný člen může zastávat jakoukoliv funkci, kromě předsedy, sám si ji určí a ke zvolení do ní mu stačí jeden hlas (i vlastní)

-          stejnou funkci, kromě předsedy, může zastávat jakýkoliv počet řádných členů

-          ¨každý řádný člen má právo zastávat jakýkoliv počet funkcí

-          v čele klubu stojí jeden předseda

-          předsedou může být jen řádný člen jmenovaný předcházejícím předsedou. Pokud se tak nestane, musí být předseda zvolen všemi řádnými členy. Předseda může být odstraněn jen násilnými formami, např.: pučem, atentátem, vyhozením z hospody, nebo oženěním.

-          předsedou nesmí být nikdy žena, ani převlečená za chlapa

-          funkce předsedy je doživotní

-          čestné funkce uděluje předseda ženatým aktivistům Zeleniášnického hnutí za mimořádné zásluhy

-          čestný funkcionář musí používat před názvem funkce přívlastek „čestný.“

 

  1. PRÁVA ČLENŮ

 

-          člen má právo na vše, co není v rozporu se stanovami Klubu

-          být titulován funkcí (funkcemi)

-          vystoupit z Klubu

 

  1. POVINNOSTI ČLENŮ

 

-          dodržovat Klubovní zásady

-          titulovat ostatní členy funkcí, kterou si zvolili a pokud si to přejí

  

VII.  VZNIK OPOZICE

 

Vznik KPPZ nemohl být a také v žádném případě nebyl událostí, který by se dala mezi hlincohorskou chasou, či lépe chasou v Hlincové Hoře se scházející, ledabyle přehlédnout. Klub si hned po svém vzniku získal nesmírnou oblibu prostého lidu, uznání široké vědecké veřejnosti a jeho první smělé krůčky byly přijímány s frenetickým (nebo fernetickým?) nadšením všech pivomilců, které však záhy přerostlo v zelenou závist a hnědou zradu. Naše Zeleniášnické batole, zavinuté v plenkách vědy a převázané povijanem dychtivého poznávání bylo zavaleno žádostmi, prosbami, sliby, pokusy o korupci, úlitbami, jen abychom přijali to stádo opilců mezi naši badatelskou, sice blahosklonnou, leč neúplatnou společnost. Přezřejmé byly pokrytecké, mocenské a prospěchářské cíle třeštících nevědců, kteří si montovali pokličky jak o závod, vyprazdňovali desítky v ose svíraných pohárů, neb domnívali se zcela mylně, bláhoví snílci, že tím snad zaujmou řádné členy a že Klub bude příznivěji nakloněn jejich přijetí.

Klub se však nenechal zaslepit lichotkami, podlézáním, jásotem přečetných žadatelů. Brzy byli odhaleni všichni ti kteří doufali zakořenit se v mladém Klubu a nárokovat všeliké funkce, jichž hodlali zneužívat k vlastnímu prospěchu, jimž byl jakýkoliv vědecký zájem více než cizí. Tato individua neštítící se jakékoliv lsti, aby se vetřela do Klubu, byla mnohdy prodlouženou rukou abstinentismu. Proto by Klub nucen vydat prohlášení, že nikdo z nich nebude v příštích sto čtyřiceti letech přijat a jediným čekatelem se stal Štěpán Gondek za své zásluhy o častou dopravu předsedy Našince domů. V tu, jak mávnutím kouzelného proutku, bylo po veškerých sympatiích ke Klubu a z někdejších hlučných sympatizérů se rázem formovala přesilná opozice, v níž se tito odmítnutí adepti shromáždili.

Tak se stalo, co jsem předpokládal. Opozice – tzv. Klub přátel piváka hnědáka – založili a největšími exponenty se stali dr. Pavel Štěpánek a Jan Novotný. Ti totiž první pochopili neočekávanou změnu kolem Piváka Zeleniáše a relativně nejlépe se v ní zorientovali s chladnokrevností všehoschopných hrdlořezů. Ti ostatní, nemoha uvěřit vlastním očím a uším, zbaveni modly, kterou nadále uctívali, očekávajíc, že srdce Členů změknou, tápali v temnotách. KPPZ o ně nejevil žádného zájmu, kdežto opozice je brzy vsála do svých řad. Z těch nejznámějších bych jmenoval Fr. Zemana, Mir. Gondeka, Milana Klapku Filipa atd.

  

VIII.  O KLUBU PŘÁTEL PIVÁKA HNĚDÁKA JAKO O KŘIVÉM ZRCADLU NASTAVENÉM VĚDĚ

 

KPPHň vznikl ne jako vědecké, či ochranářská organizace, protože jako taková by se pravděpodobně zabývala problematikou obsahu hnědých lahví, leč jen a pouze jako reakce veskrze negativistická na odmítání vpravdě nevědeckých frakcí, hrnoucí se do společnosti vpravdě vědecké, tj. KPPZ. Není mi známo, co mělo být cílem jejich činnosti. Nikdy nevydali žádné programové prohlášení, neměli stanov a kdo byl jejich vůdce, se můžeme dodnes pouze domnívat. Můžu zde pouze v několika stručných postřezích dokumentovat, jak se jejich činnost projevovala. Ještě než se o oněch faktech zmíním, vyslovil bych domněnku, zcela jistě ne neopodstatněnou, že tzv. KPPHň totiž žádný program ani cíl neměl. Tento pseudoklub totiž fakticky neexistoval. Byl to pouze odraz činnosti našeho Klubu v jakémsi zrcadle dějin a to zrcadle značně pokrouceném. Tato paorganizace pouze převracela naše Klubovní zásady, zvyklosti a činnost. Pomni, milý čtenáři, jak se jevily zásady činnosti KPPHň nám:

1. Zatímco nás Klub přijímá nové členy resp. Čekatele po pečlivém výběru na základě jeho charakterových vlastností a vztahu k pivní vědě, zejména v oblasti Piváka Zeleniáše, KPPHň přijímá kohokoliv bez jakéhokoliv výběru. Je jasné, že kvantita je pro ně přednější než kvalita. Chtěli nás aspoň překřičet silou, když tak nemihli činit  na poli vědecké argumentace.

2. KPPHň se nezabývá žádným výzkumem piva. Jde mu pouze o konzumaci barevně odlišného systému bez jakýchkoliv vyšších motivací. Kdyby existovalo více barevných systémů pivních lahví než dva, např. lahve bílé, černé, fialové apod., měla by opozice určitě nebetyčné potíže s názvem.  Určitě by to vyžadovalo víc fantazie, která byla, dle mého soudu KPPHň úplně cizí, než vytvoření pouhé analogie našeho názvu.

3.KPPHň pil zavřené pivo !!!!!!!!!!!!!!!!!!! Místo aby pokličku (byť imaginární) před napitím odklopili, tak ji naopak zavřeli !!! K tomu nemám co dodat. Zde si každý soudný člověk udělá jasný obrázek o tom, s kým jsme měli tu čest !

4. Upláceli a sliby okamžitého členství přemlouvali našeho čekatele, aby přeběhl k nim. Ten jim to ve slabé chvilce, patrně unaven výzkumnou činností, slíbil, čehož samozřejmě dr.Štěpánek zneužil a zveřejnil jako hotový fakt. Členům KPPZ. Čekatel svůj slib odvolal, jakmile ve čtyři hodiny odpoledne vystřízlivěl.

       5. Dalším omylem KPPHň bylo, že se trapně domnívali, že nám svým vznikem ublížili. Považovali to ve své zjevné naivitě za mstu, že když všechny neorganizované organizoval ve své pochybné organizaci, že ochromil naše snažení, že nás zadupe do podlahy pohostinských místností. Místo toto nám uvolnil místo na poli vědy, ačkoliv by se mohlo zdát, že opak je pravdou. Jednak to byl spolek ryze nevědecký a na druhé straně odmítl požívat Piváka Zeleniáše, čímž nám zabezpečil rozsáhlou meteriálněvýzkumnou základnu, což byl, jak jsem se už zmínil, náš cíl. To, že se KPPHň domníval, že naším posláním je pít jen zelené pivo a proto pil jen hnědé, byl jeho největší, nebojím se říci, přímo kardinální omyl.

  

IX.  1. KONFERENCE, KRIZOVÝ VÝVOJ, JEHO ZAŽEHNÁNÍ A POUČENÍ

 

V listopadu roku 1977 se Klub přátel Piváka Zeleniáše chystal na svou první konferenci. Klub se mezitím rozrostl o prvního čestného člena – pana Jaroslava Staňka, jenž kdy takto posílil trojici zakladatelů a čekatele. Co se týče čekatele, právě mu měla být na I. konferenci zkrácena čekatelská lhůta a měl být přijat za řádného člena. Sám pan předseda učinil v tomto ohledu několik příznivých příslibů. Nebylo ani příliš podivu, když si čtenář uvědomí, že pan Š. Gondek byl do čekatelství přijat především pro svou nemalou péči o páně předsedy návraty ze sympózií a kolokvií a (nelze to do nekonečna přehlížet) zejména, dnes se značným časovým odstupem jsem o tom téměř neochvějně přesvědčen, kvůli účasti pana Štěpána Gondeka na Westbromwichalbionisbestské akci. Tato akce, jakkoliv tehdy bohulibá a užitek přinášející, se po létech jeví jako přinejmenším rozporuplná. Možná, že právě ona je i klíčem ke krizovým událostem, jež na konferenci vypukly a když ne právě ona, tak se největší pravděpodobností měnící se hodnocení této události samotným panem předsedou, jenž jí časem patrně už nepovažoval za jasnozřivý, geniální, smysluplný ani tak významný plod svého plodného ducha a hlavně – nejspíše – dostatečně přesvědčen o naší spolehlivosti a oddanosti se přestával obávat jejích případných následků, jež mohly v případě naší neloajálnosti následovat.

Akce, jíž ve svém Dějinném pojednání o KPPZ tajuplně nazývám Westbromwichalbionistbestskou, o níž tamtéž tvrdím, že byla panem předsedou nejvýše vyzdvihována, měla za cíl znovu zprůjezdnění cesty z Hlincovky do Jivna. Tento heroický čin spočíval v tom, že při návratu z kolokvia v Jivenské hospodě se panu předsedovi znelíbila dopravní značka „Zákaz vjezdu všech vozidel.“ Troufl bych si tvrdit, že se tak stalo pravděpodobně proto, že tato sveřepá značka pana předsedu zákeřně napadla ve chvíli, kdy byl zcela zaujat zpěvem chorálu „ West Bromich Albion is best,“ jenž byl tehdy naší hymnou, a způsobila mu na tassoidu otok zvící tykve. Ani dalším členům Klubu se podlý útok značky, jenž měl za následek deformaci rotační chlouby hlavy Zeleniášnického hnutí, nezamlouval a žádali na mstě omluvu agresora. Značka však drze, ne-li posměšně, mlčela a tak nezbylo než značku exemplárně ztrestat. Tato byla několikrát narovnána tak, až se oddělila od povrchu planety Země, načež za několik chvil spočinula na dně Mrhala, nad jehož hladinou se nesl vítězný chorál „West Bromwich Albion is best.“ Pan předseda cestou do vsi pravil k panu Š. Gondekovi, by o celé akci navěky smlčel, že ho za to vezmeme do Klubu co nejdříve.

Bohužel jsem se poněkud vzdálil od I. konference, leč myslím, že při hodnocení jejích závěrů je třeba znát všechna fakta (i ta překroucená).

Zpočátku konference probíhala hladce. Zhodnotilo se období od založení Klubu. Bylo přijato základní rozdělení Piváka Zeleniáše. Všichni se radovali z úspěchů ve vědeckém výzkumu i v boji s Hnědákem. Pan předseda mě v souvislosti s mými neoddiskutovatelnými hudebními a literárními kvalitami, pověřil úkolem stvořit na melodii chorálu „West Bromwich Albion is best“ český text hymny Klubu. Všechno bylo slavnostní, leč přesto uvolněné, přátelské, jak bylo vždy tradicí u našich klubovních zasedání všeho druhu. Bohužel jen do chvíle, než přišlo na pořad zkrácení čekatelské lhůty Š. Gondeka. S panem Gondekem mě poutalo dlouholeté přátelství a musím přiznat, že jsem byl velmi nakloněn jeho brzkému přijetí a vůbec jsem nepředpokládal, že by se mohly vyskytnout jakékoliv komplikace. Byl jsem přesvědčen, že vše musí proběhnout stejně hladce jako čestné členství pana Staňka. Jenže řádné a čestné členství je přeci jen rozdíl a sliby pana předsedy byly též pouhými sliby.

Namísto hladkého přijetí vypukl spor. Marně jsem své druhy v Zeleniáši přemlouval. Dosáhli jsme pouze dohody, že lhůta bude prodloužena nejméně do 31.12.1977, kdy dojde k dalšímu projednávání. Kdo by tušil, že se toto téma stane prubířským kamenem morálních kvalit našeho klubu.

Na schůzi 31.12. se totiž čekatel nedostavil a pan předseda navrhoval vůbec zrušit čekatelství Š. Gondeka. S tím jsem ovšem nesouhlasil, leč dosáhl jsem tak pouze toho, že zrušena nebyla.

Na maškarním sympóziu následujícího roku jsem se chtěl definitivně zasadit o přijetí nového člena, leč opět jsem tvrdě narazil. Náš spor ve věci čekatele se vystupňoval tak, že jsem byl označen čestným titulem „Zrádce národa z Chotěboři“ (zkráceně „Chotěbořskej“. V tu chvíli jsem ztratil soudnost, pokud se v celé záležitosti dalo o nějaké hovořit a nebyl jsem dalek vystoupení z Klubu. Za čtvrt hodiny hlavy vychladly (když jsem si uvědomil, že bych musel do Hnědáku, nebo zůstat sám proti KPPZ, vyrazil mi mrtvolný pot), došlo k usmíření, nikoliv však k přijetí nového člena.

Tak byla zažehnána první a poslední krize v KPPZ. Čekatel zůstal čekatelem až do své svatby. Ačkoliv jsem byl tou dobou již předsedou KPPZ, nevyužil jsem svého práva udělení čestného členství, neb Štěpán Gondek ztratil o KPPZ naprosto zájem.

Z toho jsme si měli vzít poučení, že nemáme dávat ukvapené sliby, ani povyšovat přátelství nad vyšší cíle Klubu, ale nevzali. Naštěstí už to nikdy nevadilo.

 

X.  HNĚDÁK VYSTRKUJE RŮŽKY

 

 Ne, nechci tady popisovat nějakou zlobnou činnost KPPHň vůči rodině pana Růžka, alebrž nemohu se v zájmu objektivní pravdy vyhnouti faktu, že přese všechna slavná vítězství nad Hnědákem byl Zeleniáš, byť jen jedinkrát, také poražen.

K oné osudové chvíli došlo v námořní bitvě na rybníce Bahňáku. Rybník byl zamrzlý, jako zbraně sloužily hokejky a jako projektil touš.

Úvod hokejového utkání KPPZ nevyšel. Snahy předsedy p. Fr. Našince sólově a neohroženě srazit Hnědáka na kolena nevyšly, vysloužil si za to pouze titul „Kubelík,“ a po první třetině prohrával KPPZ 1:16. V dalších pěti třetinách se sice hra vyrovnala, nikoliv však výsledek.

To byl, když pominu odchod mesiáše a předsedy p. AlDr. Našince do čestného členství, nejčernější den v historii KPPZ.

  

XI.  POKLIČKOVÁ VÁLKA

  

KPPHň se zřejmě po hokejové bitvě začínal cítit na koni a jeho provokativní aktivita postupně nabírala na intensitě. Kupříkladu na onom sympóziu ve Zvíkově, jednou takhle z jara.

KPPHň jal se opět provokativně urážet citlivé oko Zeleniášníkovo, počestné pití piva nevyjímaje, pitím zavřeného piva. Tento nestoudný, zavrženíhodný, kacířský obřad už dávno začínal nabývat obludných a nebezpečných rozměrů, takže už tomu nebylo možno déle nečinně shovívavě přihlížet. Mírumilovný KPPZ, a to bych chtěl na tomto místě zdůraznit zvláště, nikdy neměl ni v nejmenším v úmyslu vést někdy proti komukoliv jakoukoliv válku. V nejzazším případě, jsou k tomu ve vyhrocených případech donucen k obraně svých práv či zájmů a nemaje jiného východiska, toliko válku obranou. Leč agresivní válce, kterou bez pochyby Hnědák svým nosem vůči bezbranným pokličkám chystal, o čemž v tomhle stádiu prakticky nemohlo být, na základě četných fundovaných analýz, pochyb, bylo nutno předejít. Je zřejmé, žře každý půllitr, každá poklička, byť byla by i  imaginární, má své nezadatelné právo na sebeurčení a tím i na otevření.

Jakmile se tedy Hnědák provokativně odebral zmítat se na taneční parket za hypnotických zvuků dechové hudby, Zeleniášova rázná spravedlivá pěst udeřila a nebyla to ani pěst sevřená, ba ani nemuselo, jelikož nemělo jít přec jasně, jak jsem ostatně již předeslal, v žádném případě o válku útočnou. V několika příštích sekundách byly všechny pokličky na půllitrech zrádných pánů z Hnědáku utrženy, proto, aby svobodomyslné půllitry nemohly být protiprávně zavřeny.

To, co následovalo, milý čtenáři, bylo jen ztěží uvěřitelné : KPPHň to vůbec nezpozoroval, snažil se před napitím pivo znovu zavřít, ale sklidil jen Zeleniášníkův smích.

Ryze mírumilovná, takřka humanitární (spíše pokličkitární), akce však rázem vyvolala silné meziklubové napětí. Spravedlivá obranná válka byla zahájena, leč k útočné ne a ne dojít. KPPZ bystře odhadl, že proradný Hnědák pouze vyčkává vhodné chvíle k nekalé protiakci. K té došlo v okamžení, kdy hrdinnému Zeleniáši hrozilo provalení boku, takže byl nucen z objektivních příčin jít klozetem.. V tom Hnědák okamžitě útočí. Trhá Zeleniášníkovy pokličky. Meziklubová situace se stává vysloveně kritickou, hrozí vyhrocením a zostřením konfliktu. Zdá se neodvratné, že padnou první mrtví a budou kvílet ranění. Kdesi se kácí pod stůl opilec. Není to nikdo z válčících stran. Zeleniáš se navrací. Na první pohled správně odhaduje a hodnotí situaci. Je třeba jednat. KPPZ usedá – Hnědáku vibrují nervy, hrozí povolením, ne-li rupnutím. Jak se skončí zjevně psychologická bitva ? Předseda KPPZ náhle vytahuje rezervní pokličky a spolu  s ostatními rychle provádí montáž. Po té slavně otevírá půllitr a vítězně sklání zlatý truňk k žíznivým rtům. Vítězství je opět naše! Ať žije Pivák Zeleniáš! Ať žije jeho věrný přítel a ochránce Klub přátel Piváka Zeleniáše, vítězný předvoj zeleniášnického hnutí!

(potlesk)

Nemůžu nedodat, že hlavním strůjcem, stratégem a taktikem „Pokličkové války“ byl nejmírumilovnější rozený vojevůdce, pan tajemník Karel Čapek. Jen jemu vděčíme za utrpěnou slávu v nejspravedlivější a nejobranější válce všech dob.

  

XII.  HYMNA KPPZ

 

V kapitole o první konferenci jsem se neopomněl hrdě zmínit o faktu, že jsem byl poctěn úkolem otextovat Hymnu Klubu, jíž byl téměř od počátku  chorál „ West Bromwich Albion is best.!

Melodii tohoto chorálu zná každý. Je to slavná pochodová verze „Valčíku na rozloučenou,“ o které se domnívám, nemám naprosto tušení do jaké míry oprávněně, že se jmenuje „Farewell song.“ Text „West Bromwich Albion is best“ nás v souvislosti s touto melodií naučil pan tajemník Karel Čapek. West Bromwich je čtvrť Birminghamu (United kingdom of Great Britain and Northern Ireland) a W.B.A. tamní footballový team. Takže W.B.A. se díky panu tajemníkovi stal Klubovním koněm v anglické lize a jeho (pravděpodobně) bojový chorál naším bojovým chorálem.

Úkol, který jsem tak nadšeně přijal, se mi postupem času začal pozdávat téměř nesplnitelný. Odpovědnost vůči Klubu, aby Hymna nebyla textovým paskvilem narychlo spíchnutým i vědomí, že jej časem mohou zpívat statisícová shromáždění příznivců Piváka Zeleniáše a našeho Klubu, mi svazovalo ruce. Čas plynul, urgence se množily a papír zůstával prázdný, nebo maximálně plný škrtanců. Každý, kdo kdy texty psal ví, že upachtěné rýmovačky v drtivé většině případů nestojí ani za zlámanou grešli a klenoty že člověk vysype z rukávce v několika minutách s minimem oprav. Nechtěl jsem napsat text Hymnu za každou cenu, čekal jsem až se ocitnu ve formě, kdy mě napadne v relativně krátké chvíli maximální množství hovadin a to, musím si to přiznat, mi v případě Hymny KPPZ, trvalo neobvykle dlouho.

 

HYMNA KLUBU PŘÁTEL PIVÁKA ZELENIÁŠE

 

1.   Mý štěstí je ukrytý

Jenom v láhvi zelený.

Jen se dobře dovnitř podívej

Je tam zázrak vtělený.

 

 

Ref. : Zelená oku lahodí

         zvláště, když ji ke rtům dáš,

    Proto budiž blahoslavený

    náš Pivák Zeleniáš!

 

2.  Nepřátel ať si je víc,

náš Klub se jich nebojí.

Zeleniáš nám sílu dá,

vítězství nás opojí.

 

Ref.: ………..

 

       3.  Každý z nás na kraj světa snad

bit se za něj poběží.

Zeleniáš nám rychlost dá,

Zeleniáš osvěží.

  

Ref.: ………..

 

4.    Marně Hnědák útočil,

       marně dopředu se dral.

       Zeleniáš ho změnil v prach,

       Zeleniáš, to je král!

 

Ref.: ………..

 

5.    Na všechny strany světa zní

       náš chorál líbezný :

       Zeleniáš je nejlepší,

       Zeleniáš vítězný!

 

Ref.: ………..

 

XIII.  PIVÁK ZELENIÁŠ NA AKADEMICKÉ PŮDĚ

 

Něco tak grandiózního, jako vznik Zeleniášnického hnutí, nemohlo zůstat dlouho skryto před zraky celé naší země a časem i Země. Mnozí významní historikové, mezi něž se od první kapitoly této, v budoucnosti zajisté legendární kroniky, neopomínám počítat, jej kladou na roveň takových světodějných událostí, jako bylo ustavení prvobytně pospolné společnosti a sní spojený objev kmene, nebo vznik křesťanství se svým vynálezem svěcené vody a tak bychom samozřejmě mohli, já i mí universitní kolegové, pokračovat až do současnosti, kde jako milník ční interwiew známého rusínského krejčího Jidáše Koniáše pro časopis Der Spiegel, v němž se mu velmi originálním způsobem, nemajícím ve světě obdoby, podařilo nezvratně dokázat, že blbost je věčná.

V letech 1975-80 jsem učinil definitivní kroky ke vstupu mezi české vzdělance studiem na ČVUT v matičce Praze. Takto se tedy stalo, že Zeleniášnické hnutí dorazilo brzy po svém vzniku až do samého centra československého vědeckého, politického a kulturního dění. Praha se ocitla v okamžení na nohou ve víru Piváka Zeleniáše. Všechny hospody se mou zásluhou proměnily v diskusní badatelské kluby a laboratoře, kde se donekonečna horečně přetřásaly mnou hlásané pravdy. Pivák Zeleniáš se stal téměř běžně užívaným termínem mezi Pražany a jméno František Našinec v ústech lidu skoro zdomácnělo a bylo v Praze daleko známější, než Jakub Pícha. Mesiáš se dokonce stal návštěvníkem roku v anketě, kterou v pražské ZOO zorganizovala iniciativní skupina lachtanů.

Téměř denně jsem byl zavalen žádostmi a prosbami stran naší hymny od nejrůznějších hudebních vydavatelství, koncertních agentur i samotných umělců, mnohdy i známých ba nejznámějších, jako byl Theodor Nebojsa, Lukáš Dolník atd.

Nejinak tomu bylo s nabídkami na přednášková turné po československých i zahraničních universitách a přednáškových sálech, která jsem, jsa zaneprázdněn jak studiem, tak výzkumem, musel často odmítat. Přes to jsem přednášek o Piváku Zeleniáši i veřejných produkcí naší Hymny absolvoval v Praze, ale i četných dalších městech, městysech a vesnicích, bezpočet.

Tím si samozřejmě lze snadno vysvětlit světový věhlas i všeobecnou popularitu našeho Klubu a ne nevýznamnou oblibu Piváka Zeleniáše.

Z mnohých universitních, dobře placených míst, jež se z různých končin světa nabízela, jsem neodmítl pouze jediné – to neplacené na Katedře alkoholismu stavební fakulty ČVUT, v jejímž čele stál Prof. AlDr. Jiří Ludvík DrSc, kde jsem měl přednášet o pivní vědě a vést základní výzkum. Časem jsme s panem profesorem vytvořili další významné projekty na vznik dalších kateder : vyššího alkoholismu a speciálního alkoholismu, leč nenašli jsme v hostinci Na Sibiři pro tyto smělé plány pochopení u obsluhujícího personálu. Právě Katedra speciálního alkoholismu, kterou jsem měl vést, se měla mimo jiné, podle našich představ, zabývat i problematikou Piváka Zeleniáše. Tam jsem si chtěl, coby věhlasný odborník a pedagog tituly profesora a doktora věd, ba pomýšlel jsem i na přijetí do Akademie věd, leč ze známých, výše zmíněných důvodů, jsem na katedře alkoholismu skončil s ostruhami docenta a kandidáta věd (přirozeně alkoholických). Zklamán opustil jsem po ukončení studií katedru alkoholismu a vrátil se zpět do rodných laboratoří v Jižních Čechách.

Avšak nám z toho přesto vyplývá neoddiskutovatelný fakt, že Pivák Zeleniáš se dostal i tam, kam vždy poprávu náležel – na akademickou půdu.

 

XIV.  NOVÝ PŘEDSEDA

 

Nikdy se nezdálo, že by pan předseda Našinec tíhnul celou svou bytostí k něčemu tak nevědeckému, jako je rodinný život. Avšak pan předseda byl dospělý muž (aspoň co se týče fyzické stránky, o té duševní bych se to neodvážil tvrdit ani dnes) a v dospělosti se občas stává i badateli, jenž s celým nezměrným potenciálem svého génia věnuje vědě maximum svého času, že jeho oko, unavené nekončící prací, se odvrátí od pracovního stolu v laboratoři i pracovního náčiní    a spočine na ladné křivce ženského těla. Tu vědec užasne nad harmonií přírodních úkazů, jež mu dosud byly utajeny. A tady asi náš Mesiáš při odkrývání nevídaných tajů patrně na chvilku zapomněl na své poslání, na svůj Klub, na svou vědu, na našeho jediného, neodolatelného, nenapodobitelného, neochvějného, nenahraditelného Piváka Zeleniáše a byl ztracen. Za každou tragédií prostě stojí žena.

Po sňatku pana předsedy šlo vše, snad setrvačností, nějaký čas ve starých kolejích. Leč jednoho večera sám pan předseda poukázal na to, co jsem již stejně dávno věděli a jen tiše přehlížely, že už nemůže dále zastávat funkci předsedy Klubu. Zoufalí, chtěli jsme změnit stanovy, avšak Mesiáš dí, že kam by došel prý náš Klub, kdyby nedodržoval vlastních pevných klubovních zákonů. Po té jsem zavzpomínali na staré zašlé časy, na hrdinské činy, na slávu klubu. V samém závěru, kdy ni jedno oko nebylo suché, povstal pan předseda a pravil, že mé zásluhy o Klub jsou hned po jeho největší – připomenul Hymnu, mé apoštolské činy po vlastech českých atd. atd. a dojatě dodal, že bych se měl stát předsedou já. S těžkým srdcem, vědom si, co Klub v osobě pana AlDr. Františka Našince ztrácí, jsem přijal a jen proto, aby Klub nezanikl a vzkvétal nadále.

Hned po bratrském obětí, blahopřáních a nezbytné Hymně, jsem navrhl, jelikož ať jsou mé, či páně tajemníkovy činy a zásluhy o Klub sebevětší, význam našeho Mesiáše a bývalého předsedy pana AlDr. Františka Našince jsou největší, aby se tento tudíž stal prvním čestným prezidentem KPPZ. Návrh byl radostně a jednomyslně schválen a Mesiáš setrval v Klubu jako čestný funkcionář. To co následovalo – nekončící přípitky, obětí a zpěvy, paní hostinská Losíková nezapomene a my nepamatujeme. Tak se uzavřelo nejslavnější období slavných dějin KPPZ.

  

XV.  MÍSTO KPPZ V DĚJINÁCH HLINCOVÉ HORY

 

 Období 1977-81 se v dějinách Hlincové Hory nazývá „ Éra Zeleniášova.“ Pochopitelně ne náhodou. Toto období, které znamenalo v dějinách celé republiky jen jednu z etap Doby temna, by se dala na Hl. Hoře nazvat „dobou zeleného paprsku do temnot.“

Nedávno, když byla podrobně probírána Doba temna, přirovnal můj dlouholetý přítel a známý historik, jenž si, nevím proč, nepřeje být jmenován, KPPZ ke zdravému klíčícímu zrnu obilí mezi dvěma mlýnskými kameny – hnědým a rudým, jež tyto kameny rozdrtilo. Přiznávám se, že tak trefné přirovnání by mě možní ani nenapadlo. Snad je to tím, že jsem byl příliš vnitřně spjat s Klubem a nebyl jsem schopen zcela objektivního pohledu zvenčí, ač jsem se o to vší silou vždy pokoušel.

Možná, že naše činnost nebyla tak halasná, jako KPPHň, či tak agresivní jako KSČ v čele se soudruhy Pfefrem a Losíkem, ani tak propagovaná jako hasičská, či Svazu žen, ale v každém případě, a v tom  se všichni objektivní lidé shodují, nejvýznamnější. Jak po stránce vědecké a osvětové, tak po stránce kulturní a sportovní. Přehlédnout náš Klub mohl jen naprostý ignorant stížený slepotou. V uvedeném období se nevyskytlo nic pozitivního, co by stálo kronikáři za zaznamenání, co by se netýkalo KPPZ.

Jen pro zajímavost a srovnání :

KSČ – uzavření klubovny SSM, psaní anonymů, bombastické tryzny u pomníku padlého rudoarmějce.

SSM – zapálení klubovny, zpíjení se nezletilců, neplacení příspěvků.

ČSŽ – opíjení se na MDŽ, diskriminace mužské pivachtivé populace.

Hasiči – jednou za rok sběr šrotu, kontrola komínů.

KPPHň – sledování KPPZ co udělá, aby učinil opak.

KPPZ – veškeré hudebně – pěvecké produkce, zavedení obřadů při konzumaci piva, vědecký výzkum, sportovní utkání a mnoho dalšího.

 

Zkrátka KPPZ byl na Hlincové Hoře fenoménem té doby – doby zeleného paprsku v temnotách. V zápětí musím důrazně upozornit, že rokem 1981 nekončí existence KPPZ, nýbrž jeho nejaktivnější období. KPPZ je tu podnes. Já jsem toho živým a toto dílo neživým, ač věčně živým, důkazem.

  

KONEC KONCŮ

 

Trilogie o pivní vědě, kterou jsi otravný a neodbytný čtenáři, konečně dočetl, je sousto, které se ti ,chlapče, bude počertech těžko trávit. To máš vztek, že jsem tak chytrý, vzdělaný a že se umím tak brilantně vyjadřovat, co? No, teď už to dočti, ty vejre z vobory, když už jsi to dočet až sem. Víš, co to bylo za šichtu všechny ty blbosti vymyslet a napsat? To buď rád, že to nevíš. Stačí úplně, když to vím já.

Abys věděl, ty gramotný jelimane, je to už sakra dávno, co jsem s touhle hovadinou začal. Bejval bych se na to pěkně vysral, ale tuhle jednou přemejšlim takhle o svý politický kariéře ve Straně pivní obrody a za živýho boha jsem nemoh´ zbavit pocitu, že nám chybí nějaký ty sebraný spisy pro nějaký to ideologický vyfutrování tý naší politický činnosti. No co jsem měl dělat? Prohrabal jsem ten svůj bordel v šuplíku a našel to, no, nic na tom není. Jenže co teď s tím? Psal jsem to na vojně v létech 1980-81, něco ještě 82, ale nic nebylo dodělaný. Prd jsem si pamatoval, jak jsem to chtěl skončit. Teď to ještě čtu a najednou se mi zdá: hele, tohle je dobrý, tohle stojí za hovno, támhle by to chtělo trochu změnit, tůdle je to celý ňáký kostrbatý, to jsem byl asi nalitej, nebo co…. No najednou to bylo celý seškrtaný, přepisovaný, milion doplňků, zkrátka, číst se to nedalo. Tak jsem to mušel přepsat, přepsat jsem to mušel. Akorát první kapitolu ne. Tu jsem už měl na stroji. Moh´ jsem to mít celý na stroji, kdyby mě ten blbej náčelník štábu nenačapal a nenechal stroj zapečetit. To teda nevim, co z toho měl, vůl jeden. Nó a tak jsem teda přepsal to, co jsem teda měl, no ale nebylo to celý. Co teď s tim ? tak jsem to mušel dopsat, dopsat jsem to mušel, no! A bylo toho dost, to si piš! Celá poslední kapitola v tom prvním dílu a celý štyry v tom třetim. Eště, že ten druhej byl celej, to bych se asi jinak zbláznil. I tak toho bylo dost. To jsem ještě, já pitomec, to mušel psát tak květnatě, hergot. Teď jsem si na to mušel znova zvykat, to bylo škrtanců, to svět neviděl. Proč já vůl to nenapsal, jak mi huba narostla … nebo vlastně péro, nebo co, čim jsem to psal. No jó, jenže vono tenkrát to jsem holt mušel bejt frajírek. To si panáček napřed něco přečte a pak píše jak Jirásek. To je děsivý. Už to číst nebudu. Dyť ani nemám čas. Byla to hrůza, to mi věř. Asi timhle veledílem budu trestat svý politický vodpůrce. Ale abys neřek, ty knihomole alkoholickej, eště skusim sesmolit špeciálně pro tebe poslední větu. Tak dávej bacha, bacha dávej :

Děkuji ti, drahý, milovaný, trpělivý a pozorný čtenáři, žes strávil několik jistě pěkných a poučných chvil svého drahocenného času nad mým nepochybně, byť skromným spiskem a těším se na shledání u děl dalších, doufám ještě daleko strašnějších.

 

Tvůj věrný autor.

 

České Budějovice 28.4.1990

 

Skoč na 1. díl

Vrať se k 2. dílu

© U+W publisher

home