V prostřed lesů, jezer slaných,

místo, jakých málo daných.

Tam, kde zem se s nebem pojí,

hospůdečka malá stojí.

Dřevorubci znavení

rádi si tu posedí.

Tam i student přijde v den,

když je žitím unaven.

A tam Key club, vždyť to víte,

každodenně uvidíte.

To místo má mnoho nej.

Nejvíc nej tam má však Key.

Tam nalezl by pan Šípek

většinu svých milých dítek.

Pod stolem, či nad ním snad,

ba u baru zří je stát.

Když jde Šípek po té z cest,

snadno ho tam potká pěst.

Koukaje z okna pršelo

a to se stát nemělo.

Barman je man a je znám,

že když prófa káže nám:

"Nekuřte, je blb, kdo pije."

Soudkem piva ho přikryje.

Do školy pak každý den

nevracím se naučen

a když snad dostanu kouli,

jdu do baru, dám si bowli.

Tam na břehu řeky

stojí hospoda.

Stojí tam už věky,

koldokol voda.

Vůkol všude lesy,

slaná jezera,

nejsou tam ni děsy,

ani megera.

Na sto mil tam kolem

nespatříš domů.

My hospůdku zvem,

zvem U sta hromů.

Občas nás tam jímá

jaks podezření,

že vzduch i když dřímá

moc čistý není.

Za šípkové keře

Šípek zabloudil

naivně si věře,

že nás obelstil.

Zde však není žádná

spásná silnice,

avšak i zde číhá

silná pravice.

Tak dozví se snadno,

proč to zakrývat,

že sem není radno

jít se podívat.

Alej se ovocná

čímsi pokácí,

když švihovka mocná

Šípka navrací.

Jedna věc je prostě jistá,

na Fera se něco chystá.

Když zabočil do ulice,

potkala ho švihovice.

Vím, to není jenom tak,

když Fero letí do oblak.

V hlavě se mu rozední:

"Ten let je můj poslední!

Proč já tom Jovanovi

dával kouli z písemky?

Jeho zatím dole slaví,

ze mě budou uzenky.

Z ulice který pejsek

na mně si as smlsne.

Je to ale blbej sek,

když na věky usne -

- Fero, slavný matikář,

kterým jsem já vždy byl.

Plochou budu míti tvář.

Já vím, že jsem chybil.

Chtěl jsem na vás vzít bič,

vy žáci nezbední!

Teď mě poslal korbič

na cestu poslední.

No a tak se z oblak

volným pádem snáším,

ať je to tak, či tak,

svůj život tím zháším.

Už jsou tu domů střechy,

od elektriky dráty,

ach, marné jsou mé vzdechy

na těle přijmu ztráty."

Že Fero nepadal zrovna pomalu,

skončil smrtí hroznou - scezen v kanálu.

Známkujte, profíci, hezky pomalu,

sic skončíte v mojem smutným análu.

In das erste Lesestück

k tabuli mě Karel vlík'.

In unsere Lehrbuch

vypustil se ze mě vzduch.

Unsere gute Schüllergruppe

profesory často zlupe

und unsere Reisleiter

to je taky pěknej lotr.

Wir fahren in Hispani,

jsme Key rumem vzdělaný.

Unser Reiseleiter Karl

pod lavici už nám padl.

Auf dem Brocken ist das fein.

O tom ale nemám šajn.

Wir springen über den Bach,

hraje k tomu Karel Vlach.

Remta Vít je starej hároš

onehda ho zřezal Lájoš.

Též Jovan h tepal sólo,

neb z něj silně páchlo pólo.

Slastný vzdech se z něho vydrá.

Slastný tak, jak vzdychá Šmidra,    

když dostane jako dárek

švihovici na solárek.

Vzdychá: Jaké já jsem tele,

bod jsem spolubydlitele.

Chudák celé noci probdí

ze strachu, že se nevzbudí.

Nebyl však moc dalek pravdy.

Málo jen a usnul navždy.

Řek jsem o něm pravdy půl.

Celá je: Je krávovůl.

Když jsem tekl z potoka,

cos mi padlo do oka:

Na jedné z hispánských skal

roztodivný mužík stál.

Cvrkal tiše jako cvrček,

když mě však přitáh'' za krček,

když jsem z jeho rukou vlál,

radostně si zapchpchal.

Marné byly moje snahy

přátelské s ním svázat vztahy.

Slastně svíral svůj pazour

černokněžník jménem Pour.

"Já jsem Pour, jak vichr duju,

záškodníky zarámuju,"

pravil a dodal sek tvrdej:

"Jak jsi chytrej, tak jsem blbej."

Náhle mu však tuhnou rysy,

šilhá někam mezi tisy

I mně v žilách tuhne krev,

slyše něco jako zpěv.

"Všemu sice rozumím,

ten zvuk ale neurčím."

Tvrdý, Pouře jsi jak bambus,

to Polskou krev zpívá Malkus.

Pour mi ale neuvěří,

na pátý pokus vtrh' do dveří.

Bambitku svíraje svou,

vystřelil si do nohou.

Malkus strachem sotva dýchá,

Pour napřáh' prst: "Buď tam zticha!

Myslíš, že nať nestačím?

Řádně s tebou zatočím.!"

Hajej, dadej, bílé město,

na misce mi kyne těsto.

Můj synáček Antonín

právě vyčistil komín.

Vánoce se blíží zase,

včera jsme zabili prase,

teď, můj kvítku medový,

napečeme cukroví.

Antoníne, topiči študovaný,

do kamen přilož!

Ráno v gymplu, teď zas tady,

rozdává Antonín rady:

"Na sportku jsou tikety

a do kamen brikety."

Toník topí jedna slast,

tatínek mu nosí chlast,

ale Toník nepije,

do kamen ho nalije.

Tatínek synáčka chválí,

cukroví se mi však pálí.

V očích mých - ach - skví se bol:

Nelej tam ten alkohol!

Antonín však říct si nedá,

další demižónek zvedá.

Tatínek vánoce slaví,

Toník dále kamna žhaví.

Taťka alkoholem pluje,

do sebe ho též pumpuje.

Místo, aby přines' gin,

sáhnul vedle - pro benzín.

Do kamen ho Toník vrhá,

silný výbuch pláty trhá.

Tátovi to bere dech,

kuchyň už je v plamenech.

Jenom já jsem vyšla zdráva,

chvíli po mě smutná zpráva:

Tonda topič bohužel

tam u kamen uhořel.

Fch,

bádám

na zahradám.

Fch,

brýle

jsem při síle.

Fch,

vidíš,

já na vás stačíš.

Fch,

koukej,

jak jsi chytrej,

fch,

koukej,

tak jsem blbej.

Hu-

buju

to zarámuju.

Fch,

letky,

dám vám pětky.

Fch,

vole,

na vysoké škole

jsem

učil,

pak si je pučil.

Fch,

osli

ze zkoušky odšli.

Fch,

parabola.

Fch,

hyperbola.

Fch,

Diokletián.

Fch,

čtyřky.

Fch,

dvacet neznámých.

Fch,

deskriptiva.

Fch,

já.

Fch.

Fch.

Fch.

Myho koňa bice možno,

ke sul domov nece vožno.

Stori mužec aj ja som,

chodzu nožmo za vozom.

Mocna draha za mno byva,

mocny aj muj korbl piva.

Koktail v bare iž sa micha,

podzval me naň reko Cícha.

(překlad)

Mého koně je možno bít,

když nechce domů vézt sůl.

Já jsem starý muž,

chodím pěšky za vozem.

Velkou cestu mám za sebou,

velký je i můj džbán piva.

V baru se už míchá koktejl,

pozval mě na něj rek Cícha.

Zatím, co doutnáš, synu milý,    

tak já učím se s velkou pílí.

Jazyk, jenž k srdci mi přitkl,

jen jediné bych ti vytkl:

A to to, že v tomto, tento,

máš v češtině čisté konto,

zatím, co já, Pavlík malý,

se ve Verlainovi spálí.

I než Standík chytřejší jseš.

A.R. proti tobě veš.

To proto, že nemáš pleš

a najíst se troch běž.

Tuto báseň, pane Cícho,

s úctičkou vám věnuji.

Co na tom, že vaše břicho

je největší ústrojí.

V slavné zemi Hispaňola

od "Sta hromů" kdosi volá:

Keyclubáci, dneska vám

všem zadarmo nalejvám.

Tak se halda čtyřech těl

vypravila do Španěl.

Hospodský už z dálky mává

a štamgasti křičí sláva.

V baru korba mohutná

z doutníku si zadoutná.

Když mu někdo neplatí,

beze stop ho vytratí

prudce dolů do sklepíčka

pana barmana pravička.

Je to šoumen veliký,

hbitě nosí ochtlíky.

Ke šoumenské hospodě

patří šoumen hostinský

jako kachna ke vodě,

jako k noze holinky.

Kdejaká parta by ráda

měla ho za kamaráda,

ale tento tvrdý man

Key clubu je dobře znám.

Tak hospoda "U sta hromů"

má barmana všech barmanů

a na jeho velký um

dám si nejmíň jeden rum.

Moje postel s nebesy,

za horami, za lesy,

statečný uslyšel rek

od slatin dítěte brek.

Plícemi chtěl ozón prohnat,

vzal čvaňho a začal doutnat.

Aby zahnal světobol,

vzal na pomoc alkohol.

Bodl koně do slabin,

za sto třemi vrchy gin

děťátku odhozenému nalil

do chřtánu a dítě sbalil.

A když už byl s duší na dně,

šel se ploužit a potkal mě.

A tak se my životem

proploužíme za plotem.

To bylo doma smíchu,

když rek přivez' Cíchu.

Prý je trochu baňatý,

na hlavičce placatý.

Když nedlí na večírcích,

zalehne do sci-fi knih.

Když je příliš klidný dům,

prohrábne bar, vezme rum.

Zjev to byla odporná,

vzala si ho komorná.

Život svůj s ním spojila,

do šesti ho kojila.

V narkotickém blouznění

je v literárním snažení.

Jednou v posteli s nebesy

za krček se zavěsí.

V rok dvanáctý, slavný den,

šel poprvé Cícha ven.

Napjal poprvé svůj luk,

proklál dvěstěletý dub.

Dnes jsem byl u zubaře

cloumal se mnou bujaře.

Když mě začne bolet dáseň,

začnu psát takovou dáseň:

"Zavolejte paní Mílu,

ten chlapec má ale sílu!"

Když poznal svět plný běd,

sed na postel, čet' a čet'.

Postel moje s nebesy,

za horami za lesy,

statečný uslyšel rek

od slatin dítěte brek.

Na poseli s nebesy

už ho žití neděsí.

Dvě stě knih za rok přečíst stačí.   

(Marně za ním Pavlík kvačí.)

Dodávám, že u bažin

tentokrát rek Cícha byl.

Do dítěte zum zum zum

zběsile naléval rum.

Pak - to muselo se stát,

začal Cícha básně psát.

Jednou též, když padla vláha,

propadla se pod ním váha.

Stojí chvojí

poblíž slojí,

vrací se rek k lásce svojí

a ta malá

roh mu brala.

Rek už asi neobstojí.

Rek a hrobník

tasí slovník.

Špatně to však hrobník navlík'   

a ta malá

zaplakala,

hrobníkovi staví pomník.

Skvělý podnik

má tu hrobník.

Lásku reka na prst navlík'

a ta malá

se mu vzdala.

Rek už totiž nebyl mladík

Marné snění

o ženění.

Marně rek nad láskou pění.

A ta malá

s chechtala,

zmizela za kroků znění.

Náš rek Cícha

tam pospíchá,

vesnice je však už tichá

a ta malá

zavzdychala,

hrobník už k ní zas pospíchá.

A rek měl

strašný žel,

přestrašlivá slova děl

a ta malá

na něj srala

a tak odjel do Španěl.

Čtyři jezdci pustinou

jedou dnem a jedou tmou

tam, kde dýchá, sní a žije

slavná země Hispánie.

Chechtaly se Španěly,

občané se váleli,

když spatřili Cíchu,

jenž toužil po tichu.

Cícha hleděl do davu,

jenž ctil jeho postavu

vajíčky a rajčaty

až byl celý šišatý.

Též navštívil corridu,

usadil se na židu.

Zeptal se pak Sancho Pedra,

zda-li ten žid není Šmidra.

Kouká sova

do Jankova.

Valí bulvy zas a znova

na synečka Řezníčkova.

Hází smyčky

na slepičky,

oko háže na holčičky,

rád by mrk se jim do p_čky.

Směle volá:

"Hola, hola!"

Usmívám se jen tak zpola,

nevidím v něm totiž vola.

Od dálavy

v mracích slávy

jede rytíř usměvavý

do Jankova kázat mravy.

"Buď tam zticha,

jsem rek Cícha."

Řezník - synek tiše vzdychá.

Pozdě jemu honit bycha.

Mnoho učil,

mravy cvičil,

Řezník smilný se mu příčil.

"Polepším tě!" tiše křičil.

Neměl štěstí,

dostal pěstí

až vyletěl na náměstí.

Pomstu Řezníkovi věstí.

"Nějak mi meč žere rez,"

řek' Fernando Dolores.

"Často jsem s ním, jak bůh chtěl,

dělal buřty z lidských těl.

Jak chrobákům bez hnoje

žije se mi bez boje.

Já nechci být krve dárce,

či v Jankově mravokárce.

Jsem rek, v boji chci se bít

a z poháru slávy pít.

Teď bez výtek, či snad vzdychu

zarámuju reka Cíchu.

Střetl Cíchu vedle hnoje,

připravil se hned do boje

a Cícha se soucitem

děl o dělu nabitém.

 Šel do boje Dolores

s mečem v ruce, ba i bez.

Ale, ale, ja, ja, ja,

pích' se hlavou do hnoja!

Počkej chvíli,

až den bílý

navrátí ti zmizlé síly.

Vytí hyen

tónů sien

stahuje tvé zkřehlé síly.

Čas jen míti,

pryč se řítí,

bledý měsíc smutně svítí.

Sebekázeň

krotí bázeň,

jež ničí tvé zkřehlé bytí.

máš nůž v břiše

a rek z tebe mizí tiše.

Teď teprve

jseš bez krve.

Odnes ho už seschlý mniše. 

Už je to dávno,

dávno bohužel,

když každé ráno

jel jsem do Španěl.

Pět černých koní,

koní havraních,

jak vítr honí

se po Španělích.

Merlin čaroděj,

čaroděj běsní.

O rumu značky Key

však se mu nesní.

Moje návraty,

návraty líné

nechávaj šlápoty

ve hlíně divné.

 A slunce polední

pálí do tváře.

Mě chlapci znavení

odváží na káře.

Krásně se žije

na Hispánském venkově.

Lépe se pije,

než někde v Jankově.

Už je to dávno,

dávno bohužel,

když každé ráno

jel jsem do Španěl.

S krytým vozem jedem

kůň, Dudley a vrah.

Vzduch je cítit jedem,

v očích pouště prach.

Odjeli jsme sami,

nevyhnal nás strach,

že želízka dá mi

šerif, řka: jsi vrah.

Jdem k horám, kde zlato

čeká v bonanzách

a měli jsme za to,

že je na dosah.

Ve vzduchu jen cítím

sucho, krev a poušť.

Nejsem si jist žitím,

Dudley natáh' spoušť.

 Po týdnu však už vím,

že mě nestřelí.

Už ani kdy nevím

koně běželi.

A jestli koně nám

slehnou na zemi,

se smrtí se pak znám

nehnuv pažemi.

Zrakům svým se příčím,

zpola šílev křičím:

JE TO V PÍČE, DUDLEY,

KONĚ UŽ NÁM PADLI!

Červená

modrá

zelená

Minuta

těžká

začíná

Červená

zelená

modrá

Pro smrtku    

vždycky

je dobrá

Modrá

zelená

červená

Rakev

už je

zavřená

Je půlnoc -

stíny mizí z Měsíce.

Kdosi kdes se dusíce,

sípá, křičí, asi mře.

(Rýmy jdou mi nedobře.)

Pátrám zrakem. Co vidím,

když se do tmy zahledím?

Niv, však čísi strašný řev

volá, hrůzu nezapřev.

O něh osud bojím se,

za hlasem jdu po římse.

V temně bílém měsíci

zřím kostru se svíjící.

Bledým nachem bliká svíce.

Zklál mě záchvat padoucnice.

Je půlnoc -

kostra smrti ke mně spěje.

Z dálky už se sladce směje.

Lidy mění

světské dění,

sladké snění

o ženění.

Slečno Vando,

nekřič: "Stando!"

sic tě zastřel

Standy kšando.

Kolem silnic

stojí patníc

a Standa je

hroznej pilníc.

(Či snad smilníc?")

Včas se trhne,

však se zvrhne

i náš Standíc,

až se strhne.

(Mladý vrhne.)

Milá ryla

poblíž sila,

hyena tam kvítí vila,

kalmara tam vrhla víla,

farářovi spadla vila.

Zbila Billa

o půl kila.

Vepře žíla byla shnila.

Třeskutinká pila snila.

Illa zpila vodomila.

Spadl kámen z javora

udeřil do lavora.

Padá druhý, padá třetí,

celý mrak jich dolů letí.

Mořská bouře, krupobití,

slabá je na tohle lití.

Zkázu sobě, jiným věšť,

padá mramorový déšť.

Týdny, roky lil a lil,

až i moře zatopil.

Všude poušť, ta není k žití.

Celá Země bílou svítí.

Z toho deště čiší strach.

Všechno živé dávno splách'.

Ty jsi živý! Kdo jsi, kdos?

"Žiju, vždyť jsem major Klos.

Jen bíle hory z nebe ční,

z těch prší píseň smuteční.

Když ztichlo deště řičení,

já slyším plynu syčení.

Z mramorové hlubiny

stoupaj plynné bubliny.

Nic mě ovšem nenapadá,

než že toť žert boha Dada.

Vítr nesl tichý sten,

cosi stoupá z hlubin ven.

Oblak dýmu ven se vydrá,

pak se zjevil ďábel Šmidra.

Přiváděl ho do varu

pach kamenných výparů.

Den byl noc a noc byl den,

kdo chtěl smrt, byl svoboden.

Vzduch ten chutnal po víně,

vítr zpil se v pustině.

Život Klose, Šmidry znám.

Kdo to stojí v moři tam?

Čtyři muži znavení

do kamene vtavení.

Je to fakt, či je to klam?

Key club s Karlem - ty přec znám.

Teče řeka nahoru

z carrarského mramoru.

Skanul kámen do nebe,

byl to led, jenž nezebe.

Ptám se Dada myslitele,

proč žít nechal nepřítele.

Jako v očích mých je sůl,

na světě je Krávovůl.

Key začal na poušti žít,

nepřátele svoje bít

a k večeři bramboru

vytesá si z mramoru.

Když s bouří se přihnal déšť,

bílý míře, vzal tě nešť.

zjevila se vzteklá vydra,

na jíž hřbetě ďábel Šmidra.

Vulkán sváru soptí tam,

"Kdo je vítězem?"  se ptám.

Zda Šmidra a Krávovůl,

či Key club z nich dělá půl.

Ďábel čertíky své kotí,

Key club v řeži se tam potí.

Udělal všem ďasům hoře.

Hle, z potu je slané moře.

Čas odtéká po stínu,

vodou svlažil pustinu.

Život nemá nepřítele,

u kravína bučí tele.

Spadl trakař z javora,

udeřil do lavora.

Poslyš můj prosebný hlas:

"Keyi, musíš přijít zas."

Strašlivý jek

školou s lil

přišel k nám rek -

- Pavlík to byl.

Pad' jsem mu do oka,

achich běda, jaký žár,

do dne a do roka

zbyde po mě cár

Nechci býti kusem masa,

mrtvolenkou hnijící

aby červů líná chasa

měla hody přející.

Když pak přišel ten zlý den,

vzal jsem do školy vobucha,

(na oko však vyrážejíc sten)

prsknul jsem mu jednu do ucha.

Podepřel zem Pavlík milý

zavzdychal si zhluboka

a hle, nyní v tuto chvíli

krev mu kape od oka.

Oklepal se a pak vstal,

napnul korbu velkou.

Bože, jaký strach mě jal

(zdrhnu asi řekou mělkou).

Slyším za sebou ten řev

a kmitání jeho slech.

Běží za mnou hrůzný zjev

a mě dochází už dech.

"Poběžíš-li na světa kraj

(k tomu s klidem dravě)

dál si, milý synu, hraj,

dostihnu tě hravě.

Zajdeš-li za české brány,

dostihnou tě moje rány.

Utečeš-li v Kentucky,

roztrhám tě na cucky.

Když tu náhle ric pic bum

na Pavlíka spadnul dům.

Nejdříve se země třese,

pak je ticho jako v lese.